Dopravní letadlo Boeing 377 Stratocruiser


Boeing 377 Stratocruicer byl komerční dopravní letoun vyvinutý z vojenského modelu 367 (vojenské označení C-97), jehož základní vylepšení bylo v konstrukci YC-97A s motory Pratt & Whitney Ft-4360. První let prototypu 377-10-19 se uskutečnil 8. července 1947. Krátce nato byl dodán Pan American World Airways, které byly největším uživatelem Stratocruiseru. Existovalo mnoho verzí s úpravami interiéru u modelu 377-10-26, -28, -29, -30, -32 s kapacitou od 55 do 112 cestujících. Pokud byl letoun upraven jako „spací", měl v trupu 28 lůžek nahoře a dole a pět sedadel. Hlavní kabina byla v horní části zdvojeného trupu („double-bubble") s luxusním vestibulem nebo barem se 14 sedadly ve spodní trupové části, přístupné spirálovým schodištěm. BOAC objednala šest Boeingú 377-10-32 Stratocruiser přímo od firmy Boeing. Dopravní společnost získala pro své oblíbené služby přes severní Atlantik i dalších jedenáct Stratocruiseru od jiných společností. Bylo vyrobeno 55 strojů a Pan Am využívala v jednom období jen 27 strojů. Deset z nich, známých jako Super Stratocruiser, mělo zvětšené palivové nádrže, aby mohly létat přes Atlantik. Později byla tato flotila vybavena turbodmychadly General Electric CH-10, které umožňovaly zvýšení výkonu každého motoru o 37,3 kW (50 k). Společnost British Overseas Airways Corporation získala dalších 17 strojů; od Boeinga původně zakoupila pouze šest letounů, zbytek společnost získala od jiných leteckých společností. Po devíti letech služby u BOAC bylo během r. 1958 prodáno 10 strojů spoječ- nosti Transocean Airlines v USA. Čtyři z nich byly upraveny pro 117 cestujících, zbytek měl přidaných 12 míst ke svým standardním 63 a 84 sedadlům. Před vyřazením Stratocruiseru z provozu v r. 1963 bylo několik z nich upraveno pro nákladní přepravu a několik zvláštních úprav konstrukce provedla firma Aero Spacelines lne. Pod označením 377-PG postavila letoun pro dopravu rozměrných nákladů, známý pod přezdívkou „Pregnant Guppy". Brzy postavila další letouny, které opět využívaly konstrukce typů 367 a 377 se jménem Guppy v různých verzích.

Technické údaje Boeing model 377

(základní dopravní Stratocruiser)

  • Typ: čtyřmotorový samonosný dopravní středoplošník pro posádku a 117 cestujících
  • Pohonná jednotka: hvězdicové motory Pratt & Whitney FI-4360 Wasp Major o výkonu 2 610 kW
  • Výkony: max. rychlost 604 km/h ve výšce 7 620 m; cestovní rychlost 483 km/h ve výšce 7 620 m; dostup nad 9 755 m; dolet 6 759 km
  • Hmotnost: prázdná 37 875 kg; max. vzletová 66 134 kg
  • Rozměry: rozpětí 43,05 m; délka 33,63 m; výška 11,66 m; plocha křídla 164,34 m2
 
Read More »

Letadlo Boeing 367 (C/KC-97)


Na počátku r. 1942 Boeing inicioval vývojovou studii pro vyzkoušení možnosti výroby dopravní verze svého B-29 Superfortress. Vzhledem k návrhu a postupu společnosti v době, kdy dopravní letouny dlouhého doletu byly velmi žádané, objednalo USAAF 23. ledna 1943 u Boeinga tři prototypy. Společnost typ označila jako Boeing model 367 a US Army Air Force (USAAF) jako XC-97. Letoun poprvé vzlétl 15. listopadu 1944. XC-97 měl mnoho společného s B-29 včetně křídla a uchycení motorů. Na první pohled vypadal dvojitý vypouklý trup (double-bubble) nově, ve skutečnosti však byla spodní část jeho konstrukce z trupu B-29. Ocasní plochy byly uchyceny k nové (a větší) horní části. Dne 6. července 1945 se uskutečnilo rychlé ověření prototypů a k provozním zkouškám bylo objednáno 10 strojů. Bylo to šest nákladních dopravních YC-97, tři YC-97A pro dopravu vojenských skupin a jeden YC-97B pro linkovou přepravu s 80 sedadly v hlavní kabině. První kontrakt na 27 letounů C-97A se uskutečnil 24. března 1947. Letoun měl motory Pratt & Whitney R-4360-27 o výkonu 2 425 kW (3 250 k) a byl určen pro přepravu vojáků nebo 24 040 kg užitečné hmotnosti. Následovaly dvě dopravní verze pod označením C-97C a VC-97D, dále tři pokusné KC-97A s přídavnými palivovými nádržemi a Boeingem vyvinutou přečerpávací hubicí. Výroba tankerů KC-97E byla zahájena v r. 1951. Tuto verzi poháněly motory R-4360-35C s výkonem 2 610 kW (3 500 k). Následující verze KC-97F se lišila pouze motory R-4360-59B. KC-97E a KC-97F bylo možné upravit jako dopravní i tankovací letadla, avšak při změně na plnohodnotný dopravní letoun musel být systém pro čerpání paliva za letu odstraněn. Nejrozšířenější verzí, s počtem 592 vyrobených letounů, byl KC-97G, který mohl létat jako dopravní nebo tankovací letoun, aniž ho bylo nutné upravovat. Do r. 1956, kdy končila výroba, bylo vyrobeno celkem 888 letounů C-97. Mnohé z nich byly později upraveny k jiným účelům. Verze KC-97L měla zvětšený výkon díky dvěma proudovým motorům General Electric J47-GE-23 s tahem 23,142 kN, aby se mohl snadněji setkávat s letouny Boeing B-47. Letouny KC-97G, plně upravené na dopravní nákladní verzi, byly označeny C-97G, pro dopravu cestujících pak měly označení C-97K. Vyhledávací a záchranná verze byla označena HC-97G. Tři KC-97L byly dodány do služeb španělských leteckých sil pod označením TK-1. Několik jich létalo v izraelských vzdušných silách. KC-97G bylo možné používat k nákladní dopravě nebo dopravě cestujících bez jakýchkoliv dalších úprav. Létal s nádržemi uchycenými pod křídlem a Národní letecký dozor (Air National Guard) je často nahrazoval dvěma proudovými motory J47 k úpravě na verzi KC-97L.

Verze

C-97D: označení pro třetí YC-97A, pro YC-97B a dva C-97A upravené na standardní dopravu cestujících. Tři VC-97D byly krátce nato přejmenovány na C-97D. KC-97H: označení projeden KC-97F, upravený pro zkoušky tankeru, používající sondu a plovoucí uchycení systému k čerpání paliva za letu, vyvinuté ve Velké Británii YC-97J: konečné označení pro dva KC-97G upravené pro USAF. Ty ho používaly jako létající zkušebnu čtyř turbovrtulových motorů Pratt & Whitney YT43-P-5 s výkonem 4 250 kW (5 700 k).

Technické údaje KC-97G

  • Typ: čtyřmotorový samonosný transportní středoplošník pro posádku a náklad
  • Pohonná jednotka: hvězdicové motory Pratt & Whitney R-4360-59B o výkonu 2 610 kW
  • Výkony: max. rychlost 604 km/h; cestovní rychlost 483 km/h; dostup 9 205 m; dolet 6 920 kg
  • Hmotnost: prázdná 37 421 kg; max. vzletová 79 379 kg
  • Ve společnosti F-86 je vidět jeden z dopravních YC-97J, upravený z tankeru KC-97G s vrtulemi YT43.
  • Rozměry: rozpětí 43,05 m; délka 33,63 m; výška 11,66 m; plocha křídla 164,34 m2
 
Read More »

Stíhačky Bell XP


Bell XP-77

Nárůst počtu bombardérů a stíhacích letounů během 2. sv. války přinesl oprávněné obavy z nedostatku lehkých slitin, z nichž byly tyto letouny vyrobe­ny. Pod původním názvem Tri-4 firmy Bell figuroval jeden z projektů zaměře­ný na stíhací letoun z tzv. nestrategických materiálů. Šlo o dolnoplošník se zatahovacím podvozkem a s pohonem řadovým motorem Ranger. Po mnoha jednáních a změnách zví­tězil projekt firmy Bell, následovaný objednávkou šesti prototypů XP-77. V důsledku zpoždění a nárůstu ceny byla objednávka zredukována na dva stroje. První z prototypů vzlétl 1. dubna 1944. Zkoušky přinesly mnoho problé­mů a po kolizi druhého z prototypů a je­ho následném zničení byl program v prosinci 1944 zrušen.

Technické údaje:

Bell XP-77
  • Typ: jednomotorový jednomístný samonosný stíhací dolnoplošník
  • Pohonná jednotka: řadový motor Ranger XV-770-7 s výkonem 388 kW
  • Výkony: max. rychlost 531 km/h; dostup 9 175 m; dolet 885 km
  • Hmotnost: prázdná 1 295 kg, max. vzletová 1 827 kg
  • Rozměry: rozpětí 8,38 m; délka 6,97 m; výška 2,5 m; plocha křídla 9,29 m2
Bell XP-77 byt navržen jako lehký stíhací letoun z větší části konstruovaný z nestrategických materiálů. Jeho výkony nebyly dobré.

Bell XP-83

Hlavním nedostatkem prvních turbíno­vých motorů byla větší spotřeba paliva. Např. Bellův Aircomet P-59 měl dolet pouhých 386 km. Proto v r. 1944 zača­la společnost vyvíjet  proudový stíhací letoun s velkým doletem. Dne 31. čer­vence 1944 USAAF objednalo dva pro­totypy pod označením XP-83. První z nich vzlétl 25. února 1945. Stejně jako P-59 to byl samonosný středoplošník se zatahovacím podvoz­kem a dvěma turbínovými motory na každé straně pod kořenem křídla. Zvýšení doletu bylo zajištěno většími palivovými nádržemi a vylepšenými motory. Trup XP-83 byl proto hlubší a širší (aby pojal více paliva) a v přípa­dě nutnosti existovala možnost zavěsit dvě  přídavné  nádrže  pod  křídlo. Zkoušky letounu však nakonec proká­zaly nevyhovující výkony a od projektu se upustilo.

Technické údaje:

Bell XP-83
  • Typ: dvoumotorový jednomístný samonosný stíhací středoplošník
  • Pohonná jednotka: proudové motory General Electric J33-GE-5 s tahem 17,8 kN
  • Výkony: max. rychlost 840 km/h; dostup 13 715 m; dolet s přídavnými nádržemi 2 784 km;
  • Hmotnost: prázdná 6 398 kg, max. vzletová 10 927 kg
  • Rozměry: rozpětí 16,15 m; délka 13,66 m; výška 4,65 m; plocha křídla 40,04 m2
  • Výzbroj: šest kulometů ráže 12,7 mm v přídi
Stíhací středoplošník XP-83 byl prvním proudovým letounem konstruovaným pro větší dolet. Pro nevyhovující výkony se však do série nedostat.
Read More »

Kdy byly vynalezeny přenosné hodinky?


Německý zámečník Peter Heinlein vynalezl první přenosné mechanické hodiny kolem roku 1510. Byly poháněny pružinou, která se natahovala klíčem. Jak se pružina uvolňovala, posunovala po ciferníku jedinou hodinovou ručičku. Pružina zabírala méně místa než padající závaží, takže tyto hodiny byly menší i lehčí a pracovaly i při přenášení. Přenosné hodiny pro člověka znamenaly, že s sebou poprvé mohl zařízení na měření času nosit. Moderní hodinky získaly oblibu během 1. světové války. Nosili je vojáci v zákopech, protože bylo snazší podívat se na zápěstí než hodinky vytahovat z kapsy.
Read More »

Berjev A-40 Albatros „Mermaid“


V r. 1983 zahájil Berjev vývoj velkého obojživelného létajícího člunu s jednostupňovým trupem, úspěšného ná­stupce Be-12, který je v současné do­bě ve službách ruského námořnictva. Berjev A-40 Albatros (v kódu NATO označený „Mermaid") poprvé vzlétl v prosinci 1986 vTaganrogu. První ve­řejné vystoupení letounu se uskutečni­lo na leteckém dnu v Tušinu 20. srpna 1989. A-40 má neobvyklou konstrukci s jednoduchým stupněním trupu, ale s proměnným ponorem. Vyznačuje se neobyčejnou stabilitou a řiditelností ve vodě, s malým přetížením během star­tu i při klesání. Příďový podvozek je za­tahován do příďového oblouku, hlavní podvozek se zatahuje do prostorů pod kořenem každé poloviny křídla. Nad kořenovými částmi křídla jsou ve dvou gondolách umístěny turbodmychadlové motory, které jsou položeny co nej­výše, aby se tak zabránilo vstupu vody a vodní tříště. Výstupky pod přídí trupu mají minimalizovat přístup vodní. V zadní části každého pylonu jsou umístěny podpůrné proudové motory. V zadní části trupu je konstrukce vyso­ko umístěných šípových ocasních ploch ve tvaru „T“. Konce mírně šípo­vého křídla jsou opatřeny stabilizační­mi plováky, v příďovém oblouku je umístěn radom s vyhledávacím radarem. Nad ním je nástavec pro čerpání paliva za letu a zařízení pro sonobóje. A-40 se stal nástupcem typů Be-12 a II-38, je určen k pobřežnímu hlídko­vání a  k  protiponorkové  službě. Objednáno bylo 20 strojů pro vybavení námořnictva Společenství nezávislých států (SNS). Do r. 1997 však byly vy­robeny pouze dva prototypy a v sou­časné době není v důsledku finančních problémů SNS stav výroby známý. První prototyp překonal 128 rekordů ve své třídě.

Verze

A-40 Albatros „Mermaid": základní verze určená pro námořní hlídkování, protiponorkový boj a kladení min Be-40P: projekt dopravní verze pro 105 cestujících s doletem 4 000 km Be-40PT: projekt dopravní a nákladní verze pro zatížení 10 000 kg se zahrnutím 70 cestujících s doletem 4 200 km

Technické údaje

Berjev A-40 Albatros „Mermaid"

  • Typ: dvoumotorový osmimístný samonosný námořní protiponorkový obojživelník
  • Pohonná jednotka: turbodmychadlové motory Aviadvigatěl (Solovjev) D-30KPV s tahem 117 kN a dva podpůrné proudové motory RKBM (Novikov) RD-60K s tahem 24,50 kN
  • Výkony: max. rychlost 760 km/h ve výšce 6 000 m; max. rychlost 720 km/h ve výšce 6 000 m; počáteční stoupavost 1 800 m/min; dostup 9 700 m; dolet 5 500 km s max. paliva nebo 4 100 km s max. zatížením
  • Hmotnost: max. vzletová 85 317 kg
  • Rozměry: rozpětí křídla 41,62 m; délka včetně nástavce pro přečerpá­vání paliva za letu 43,84 m; výška 11,07 m; plocha křídla 280,55 m2
  • Výzbroj: torpéda nebo jiné vybavení umístěné v pumovnici ve spodní zadní části
Read More »

Jak fungují digitální hodinky?


Uvnitř digitálních hodinek je mikročip, křemenný krystal a LCD neboli displej s tekutými krystaly. Krystaly jsou v LCD uspořádány tak, že umožňují průchod světla, pokud na ně není aplikováno žádné napětí. Ale jakmile se na části displeje připojí nízké elektrické napětí, molekuly se natočí a začnou průchod světla blokovat. Tvoří tak černé číslice ukazující přesný čas.

Read More »

Kdy byly vynalezeny digitální hodiny?


První digitální hodiny se objevily v roce 1968. Digitální hodiny a hodinky ukazují čas číslicemi na displeji, nikoli mechanickými ručičkami na ciferníku. První digitální hodiny měly malá červená světla zvaná LED, ovšem dnešní hodiny pracují s displeji s tekutými krystaly neboli LCD. Mluvící hodiny se poprvé objevily v USA v roce 1927. Lidé vytočili určité telefonní číslo a zařízení se zaznamenaným hlasem jim oznámilo přesný čas. Digitální hodinky zobrazují přesný čas v hodinách, minutách a sekundách, a navíc také den, datum, měsíc a rok.

 

Read More »

Co pohánělo první kapesní hodinky?


První kapesní hodinky poháněly pružiny. Ručičky se pohybovaly po ciferníku správnou rychlostí, pokud byla pružina natažena. Ovšem když už se uvolnila, ručičky se zpomalily. V roce 1675 vynalezl Christian Huygens hodinářské pero, jež zajišťovalo pohyb ručiček správnou rychlostí, dokud nebyla hlavní pružina znovu natažena. Kapesní hodinky se nosí na krátkém řetízku.

Read More »

Jak se používá písek k měření času?


V přesýpacích hodinách se plynoucí čas měří rovnoměrně proudícím pískem. Písek se přesýpá úzkou štěrbinou z jedné skleněné baňky do druhé. Řada přesýpacích hodin měří pevně určenou dobu jedné hodiny. Existují rovněž malé přesýpací hodiny nastavené na tři minuty, což je průměrná doba potřebná k uvaření vejce. Jakmile se přesýpací hodiny přesypou, mohou se otočit a začnou měřit znovu.

 

Read More »

Kde byly sestaveny první hodiny?


První mechanické hodiny byly sestaveny v Evropě kolem roku 1360. Nahradily vodní hodiny, jež dokázaly ukazovat pouze celé hodiny. Nové hodiny byly přesnější a později uměly vyzvánět nejen každou celou hodinu, ale i čtvrthodinu. Hodiny pohánělo klesající závaží napojené na velké ozubené kolo. Postupný pád závaží brzdila různě velká navazující ozubená kola, jež pohybovala ručičkami po ciferníku.

Read More »