Tag Archives : Bell

Stíhačky Bell XP


Bell XP-77

Nárůst počtu bombardérů a stíhacích letounů během 2. sv. války přinesl oprávněné obavy z nedostatku lehkých slitin, z nichž byly tyto letouny vyrobe­ny. Pod původním názvem Tri-4 firmy Bell figuroval jeden z projektů zaměře­ný na stíhací letoun z tzv. nestrategických materiálů. Šlo o dolnoplošník se zatahovacím podvozkem a s pohonem řadovým motorem Ranger. Po mnoha jednáních a změnách zví­tězil projekt firmy Bell, následovaný objednávkou šesti prototypů XP-77. V důsledku zpoždění a nárůstu ceny byla objednávka zredukována na dva stroje. První z prototypů vzlétl 1. dubna 1944. Zkoušky přinesly mnoho problé­mů a po kolizi druhého z prototypů a je­ho následném zničení byl program v prosinci 1944 zrušen.

Technické údaje:

Bell XP-77
  • Typ: jednomotorový jednomístný samonosný stíhací dolnoplošník
  • Pohonná jednotka: řadový motor Ranger XV-770-7 s výkonem 388 kW
  • Výkony: max. rychlost 531 km/h; dostup 9 175 m; dolet 885 km
  • Hmotnost: prázdná 1 295 kg, max. vzletová 1 827 kg
  • Rozměry: rozpětí 8,38 m; délka 6,97 m; výška 2,5 m; plocha křídla 9,29 m2
Bell XP-77 byt navržen jako lehký stíhací letoun z větší části konstruovaný z nestrategických materiálů. Jeho výkony nebyly dobré.

Bell XP-83

Hlavním nedostatkem prvních turbíno­vých motorů byla větší spotřeba paliva. Např. Bellův Aircomet P-59 měl dolet pouhých 386 km. Proto v r. 1944 zača­la společnost vyvíjet  proudový stíhací letoun s velkým doletem. Dne 31. čer­vence 1944 USAAF objednalo dva pro­totypy pod označením XP-83. První z nich vzlétl 25. února 1945. Stejně jako P-59 to byl samonosný středoplošník se zatahovacím podvoz­kem a dvěma turbínovými motory na každé straně pod kořenem křídla. Zvýšení doletu bylo zajištěno většími palivovými nádržemi a vylepšenými motory. Trup XP-83 byl proto hlubší a širší (aby pojal více paliva) a v přípa­dě nutnosti existovala možnost zavěsit dvě  přídavné  nádrže  pod  křídlo. Zkoušky letounu však nakonec proká­zaly nevyhovující výkony a od projektu se upustilo.

Technické údaje:

Bell XP-83
  • Typ: dvoumotorový jednomístný samonosný stíhací středoplošník
  • Pohonná jednotka: proudové motory General Electric J33-GE-5 s tahem 17,8 kN
  • Výkony: max. rychlost 840 km/h; dostup 13 715 m; dolet s přídavnými nádržemi 2 784 km;
  • Hmotnost: prázdná 6 398 kg, max. vzletová 10 927 kg
  • Rozměry: rozpětí 16,15 m; délka 13,66 m; výška 4,65 m; plocha křídla 40,04 m2
  • Výzbroj: šest kulometů ráže 12,7 mm v přídi
Stíhací středoplošník XP-83 byl prvním proudovým letounem konstruovaným pro větší dolet. Pro nevyhovující výkony se však do série nedostat.
Read More »

Bell model 204


V r. 1955 vypsala US Army soutěž na vývoj nového typu vrtulníku pro eva­kuaci, přístrojový výcvik a pro víceúče­lové nasazení. V červnu 1965 byl vy­brán návrh stroje Bell's Helicopter Company pod označením Bell model 204. Nový vrtulník byl v US Army znám jako H-40 a později, po zavedení do služby, jako HU-1  nebo Iroquois (Irokéz). Byl to také první z Hueyú, jehož přezdívka vznikla z označení HU-1, v r. 1962 změněného na UH-1. První objednávka US Army zněla na tři prototypy s označením XH-40. První z prototypů vzlétl 22. října 1956 a Bell jej využil ke zkouškám a k dalšímu vý­voji. Krátce před prvním vzletem bylo objednáno šest ověřovacích prototypů, které byly dodány v srpnu 1958. Jeden zůstal v Bellu, ale ostatní byly rozděle­ny po jednom na základny Eglin a Edwards a tři do Fort Rucker pro vý­cvik. Nejprve bylo objednáno devět strojů ověřovací série HU-1 A, které byly do­dány 30. června 1959. Následovalo dalších 74 strojů. Čtrnáct z nich přišlo do Aviation School v San Diegu. Pozdější verze měly dvojí řízení a po­užívaly se pro přístrojový výcvik. K jejich prvnímu velkému využití za mořem do­šlo u 55th Aviation Company v Kore­ji. HU-1 A byl mezi prvními vrtulníky US Army. které působily ve Vietnamu. U modelu 204 byl Bell duchovním ot­cem stabilizačního mechanismu, který je umístěn kolmo na osy listů dvoulistého nosného rotoru, a také malé výško­vé plochy umístěné v zadní části trupu. Podvozek tvořený trubkovými ližinami byl ideální pro víceúčelové použití. Posádka byla dvoučlenná, dále mohlo být v kabině šest cestujících nebo dvo­je nosítka. Pohonnou jednotkou byl turbohřídelový motor Avco Lycoming T53-L-1A o výkonu 522 kW (700 k). Mo­del 204 se tak stal prvním vrtulníkem poháněným turbínovým motorem ob­jednaným US Army. Po HU-1 A následovaly vylepšené HU-1B (vyrobeno přes 700 strojů). První výrobní typy byly poháněny mo­torem Avco Lycoming T53-L-5 o výko­nu 716 kW (960 k), pozdější modely T53-L-11 s výkonem 820 kW (1 100 k). Další modely HU-1 B měly překonstruo­vané listy nosného rotoru, zvětšenou kabinu pro dva členy posádky a sedm cestujících nebo troje nosítka. Na pod­zim 1965 byl UH-1B nahrazen UH-1C se zlepšeným zavěšením dveří nebo závěsnými klouby rotoru s širšími roto­rovými listy. Úpravy nosného rotoru vedly ke zvýšení rychlosti a lepší manévrovatelnosti. Některé UH-1 A nasazené ve Viet­namu nesly plošiny pro rakety a dva ku­lomety ráže 7,62 mm. Vzhledem k této úspěšné úpravě byly další UH-1B vy­baveny kulomety ráže 7,62 mm uchy­cenými na čtyřech stranách nebo dvě­ma podobně uchycenými plošinami, každá pro 24 raket. Jiná vojenská verze modelu 204 by­la UH-1 E, určená pro US Marině Corps (obecně stejná jako UH-1B, ale vyba­vená kladkostrojem, rotorovými brzda­mi a speciální avionikou). První letadla byla dodána Marině Air Group 26 21. února 1964. Od října 1965 zavedl Bell nové závěsy rotoru. UH-1F pro USAF byl podobný UH-1B, ale měl turbohřídelový motor General Electric T58-GE-3 o výkonu 962 kW (1290 k) a kabinu pro pilota a 10 cestujících. Podobná byla cvičná verze výše zmí­něného stroje pro USAF TH-1F. HH-1K verze SAR, podobná UH-1 E, avšak s motory T53-L13 o výkonu 1 044 kW (1 400 k).TH-1L a UH-1 L by­ly cvičné a užitkové verze odvozené z UH-1E s motorem T53-L-13. Ná­sledovala tři letadla UH-1M vybave­ná nočním senzorem pro testování v US Army. 204B vyrobila firma Bell v malém počtu pro civilní použití a vojenský ex­port. Byl podobný UH-1B, měl kapacitu 10 míst, větší průměr rotorů a motor T53-L-11. Model 204B a UH-1 byl po­staven firmou Fuji v Japonsku v sublicenci od Mitsubishi. V r. 1967 tato společnost představi­la Fuji-Bell 204B-2, který se od 204B lišil silnějším motorem a tažným vyrov­návacím rotorem. Italská Agusta, jako další licenční výrobce letadel Bell, vyráběla model 204B ve velkém počtu pro vojenský i civilní sektor; mnohé z nich byly poháněny turbohřídelovými motory Rolls-Royce Gnome. UH-1B byla hlavní výrobní verze modelu 204, charakteristického zvětšenou kabinou a širokými rotorovými listy.

Technické údaje

Fuji-Bell model 204B-2

  • Typ: jednomotorový desetimístný vrtulník s jedním nosným rotorem
  • Pohonná jednotka: turbohřídelový Avco Lycoming T5313B o výkonu 1 044 kW
  • Výkony: max. rychlost 204 km/h; dostup 5 790 m; dolet 383 km
  • Hmotnost: prázdná 2 177 kg; max. vzletová 3 856 kg
  • Rozměry: průměr nosného rotoru 14,63 m; délka trupu 12,31 m; výška 3,77 m; plocha disku nosného rotoru 168,1 m2
Read More »